Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.
Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)
Autor: [email protected]
Překlad: (c)2001 Tom
Michael se mě jednou zeptal, jak jsem se dostala k Aiše, a já se rozhodla, že mu odpovím. Známe se ale už dlouho, a napsal toho o nás dost, takže mi připadá, že není od věci, abych také něco napsala sama.
V pubertě jsem chvíli neposeděla, a jako většina ostatních si zahrávala se sexem a drogami.
Zaujetí sexem se přeměnilo v dlouhodobou zálibu poté, co jsem poznala SM.
Pocit moci a uspokojení při první výprasku, který jsem udělila svému příteli, mě vzrušil - a když mě ještě poprosil, ať nepřestávám…
Sledovala jsem tuto oblast, snažila se v ní rozvíjet, občas u kamarádky nahlédla do sbírky „sprostých" časopisů, které si schovával její bráška… Objevila jsem v knihovně díla De Sadeho a Kraffta-Ebinga - jejich myšlenky mě úplně okouzlily.
Na vysoké jsem z přítele vycvičila otroka a uvedla jsem na Scénu jednu z mých přítelkyň.
První žena, s kterou jsem to dělala, Cassandra, se stala mou otrokyní. Brala jsem si od ní rozkoš a užívala si, když se jí kluci snažili sbalit.
Pokud by se jim to náhodou podařilo, narazili by na kroužky, které měla vsazeny do stydkých pysků. Patřila mi a věděla to.
Nemusela jsem si vydělávat na školné, naši se o to postarali, ale chtěli, abych si sama vydělala kapesné. Hledala jsem stálou práci, ale musím se přiznat, že mě to nudilo. Pak jsem se na jedné party setkala s dívkou, která mi poradila, že bych se mohla nechat zaměstnat v profi studiu zaměřeném na přísné zacházení.
„Vypadáš fakt skvěle a máš v sobě něco… nevím, jak to nazvat. Prostě mi připadá, že tě lidé chtějí poslouchat."
Rozesmála jsem se a pak se nad tím zamyslela. Proč ne? pomyslela jsem si.
Absolvováním univerzity jsem získala titul v oboru finance a mezinárodní bankovnictví a také pověst jedné z nejlepších domin v zemi.
Samozřejmě, že pod přezdívkou. Kdyby se o tom naši dozvěděli, neměli by radost.
Přezdívku Minx jsem si vypůjčila z příběhu pro děti. Hrdinka si také nechávala říkat Minkin.
Dostala jsem se také k vybrané skupině žen, Aišiným sestrám.
Dozvěděla jsem se, že mají kořeny sahající do devatenáctého století a vznikly s cílem prosazovat ve světě mír prostřednictvím kontroly nad muži.
„Muži mají násilnické sklony, touží po válce a smrti. I ženy je mají, ale navíc dávají život. Protože dáváme život, cítíme ke světu silnější odpověnost, než muži."
Přemýšlela jsem nad těmito slovy.
Své otroky jsem mučila, ale zároveň se o ně starala. I o ty, kteří mi za to platili. Ráda jsem jim ublížila, ale jen v té míře, jak to chtěli nebo jak jsem se domnívala, že si zasloužili.
Některé z nich jsem ani nechtěla vnímat jako zákazníky. Nemohla jsem jim ublížit tak, jak moc si přáli.
A právě to na mě upoutalo pozornost Aišy.
„Nějakou dobu už tě sledujeme. Chtěli bychom, aby ses k nám přidala," řekla mi žena, která se mi představila jen jako T.
„A proč by se mi mělo chtít?" odpověděla jsem zdvořile, usrkávajíc kávu a hledíc na Central Park.
„Protože tě lidé zajímají. Nikdy jsi nikomu neublížila, ani nikomu nezpůsobila víc, než co by snesl. Bolestí měníš lidi k lepšímu, pro jejich dobro. Víš, jakou máš moc, a nezneužíváš ji.
Vaše rodina má peníze a moc, ale ty ses o sebe vždycky postarala sama," řekla mi.
Podívala jsem se jí do očí a nevšimla si ničeho jiného než otevřené poctivosti.
„Ano, to je pravda. Naši jsou možná bohatí, ale já se za bohatou nepovažuji. Co získám, když se k vám přidám?" zeptala jsem se tvrdě.
T se na mě usmála.
„Samozřejmě, že nic, ovšem kromě takové drobnosti, jakou je mír ve světě."
Podívala jsem se na ni, pak na noviny ležící na stolku.
Titulky byly samé vraždy, války, chudoba a nenávist.
„No jo, to bych se ale mohla dát k mírovým sborům," odvětila jsem.
„Ano, a možná bys něčemu pomohla. S Aišou se můžeš spolehnout, že pomůžeš. Promysli si to." T vstala a chystala se k odchodu. Podala mi navštívenku.
Navštívenku jsem si vzala a sledovala, jak opouští kavárnu a mává na taxi.
Ta historka byla směšná. Tajná ženská organizace, která ze zákulisí vládne světu. Jako zápletka z mizerného špionážního filmu.
Jenže, co když…
„Proč jsem před snídaní myslela na šest nemožných věcí," napsal kdysi Lewis Caroll.
Večer jsem zavolala na číslo z navštívenky a začala odhalovat tajemství Aišy.
V rámci zasvěcení jsem strávila nějakou dobu v Anglii ve speciální škole, kde jsem se dozvěděla víc o moci, kterou má dominantní žena.
Po dobu pobytu jsem si musela dávat velký pozor, protože pocházím z Británie, ačkoliv jinak žiju v USA, a kdyby mě někdo z příbuzných potkal, vyvolalo by to spoustu otázek.
Naučila jsem se ovládat bič, vzrušovat s ním a potěšit, a také zanechat otroka v bolestech, aniž by bič zanechal stopu.
Naučili mě se líčit, oblékat se na scénku tak, aby to nebylo poznat, a dokonce mě naučili i používat převleky.
Skutečně jsem se bavila.
Téměř každý týden jsem se vydávala do malého městečka poblíž školy, a sváděla v hospodě místní štamgasty. Jednou jsem byla rusovláska s irským přízvukem, podruhé svůdná bruneta s francouzským přízvukem.
Nebylo to ale celé jen zábava a hry.
Věnovala jsem se judu a karate, abych se v případě nouze mohla bránit nebo odzbrojit útočníka.
Učila nás starší orientálec, kterého jsem znala jen jako pana Li.
Říkalo se o něm, že nemá smysl pro humor. Rozhodně to byl vynikající učitel, protože dokázal vtlouct do „nejnevhodnějšího ženského materiálu", jak sám říkal, základy sebeobrany.
Jedním z památných zážitků bylo, když se pan Li postavil doprostřed místnosti a nařídil nám šesti, ať se na něj vrhneme.
„Všichni? Jste se zbláznil." pronesla pohrdavě jedna z nás, Lydie.
Pan Li se pousmál a zopakoval, co řekl.
Čekala jsem, že v tom bude nějaký háček, a proto jsem se chystala udeřit na něj až jako poslední.
Což byl dobrý nápad, protože se mu podařilo v mžiku ostatní ženy odrazit, takže se válely všude kolem něho.
Já zkusila blok, takže jsem neletěla vzduchem jako ostatní, ale skončila jsem s tváři vmáčklou do matrace - prostě se na mě postavil.
Zatímco se ostatní zvedaly, pan Li mi pomohl vstát a pak mrkl na promáčklé místo, kde jedna z nás narazila do čalouněné stěny.
„Nový rekord," nic víc neřekl a pokračoval ve výkladu na téma „jak útočit ve skupině".
Ani ostatní teoretické disciplíny nebyly snadné.
Nikdy jsem pořádně nechápala svou potřebu ovládat ostatní ani jejich potřebu být ovládáni.
Na mých výsledcích v psychologii to bylo vidět.
Dominance pro mě prostě byla stejně přirozená jako dýchání.
Výcvik se zbraní - naučila jsem se zbraň používat, ale moc mě to nebralo. Myšlenka, že bych někoho chladnokrevně odpravila, mě odpuzovala. Věděla jsem, že kdybych byla v nebezpečí, dokážu to, ale zabít někoho jen tak, pro vlastní dobrý pocit, to ne.
Protože jsem své pochybnosti dala najevo, skončila jsem u ředitelky školy.
Ředitelka mě klidně a se zjevnými sympatiemi vyslechla.
Pak mě pomalu odvedla od myšlenky, že by po mě Aiša chtěla, ať někoho zabiju.
„Nejsme nájemné vražedkyně. Výcvik se zbraní tě má připravit na situaci, kdyby ses potřebovala bránit.
Hodně věcí, které tě tu učíme, ti musí připadat zvláštní, některé snad až nesmyslné. Je to zřejmé z výsledků psychologického kursu. Studuješ na výtečnou, to nezpochybňuji. Musíš to brát tak, že to, co ti připadá přirozené, jiným přirozené není a musí se to učit. Ne každá z Aišiných dcer má přirozené sklony k ovládání druhých jako ty.
Máš před sebou skvělou budoucnost. Musíš ale všechno, co tě učíme, brát vážně."
Její chvála mě potěšila a zároveň jsem si vůči ní připadala příliš nedokonalá. Musela jsem se ale na něco zeptat.
„Doktorko, už jste někdy někoho zabila?" zeptala jsem se opatrně.
Usmála se na mě.
„Kdepak. Časem se dozvíš, jak hledáme a zkoušíme muže, kteří by nám mohli být užiteční. A i když zjistíme, že je nemůžeme využít, nestřílíme je. Ber to tak, že je zajmeme a po nějaké době propustíme. Máme na to takový zvláštní postup.
Soustřeď se jen na to, co tě učíme, Minx. Zbytek nech na Bohyni."
Měli jsme lekce práva, základní postupy vyšetřování zločinů, první pomoci, něco, čemu se říkalo špionáž, a dokonce i lekce řízení aut.
Líbilo se mi to. Vždycky jsem jezdila jak na závodech, ale možnost projet se na skutečné závodní dráze - to byl splněný sen.
O tři měsíce mě pokřtili na dceru Aišy.
„Jednoho dne budeš matriarchou Aišy," pronesla Anna, Matka Mnoha. „Je to čest, která ti náleží, a jednou Aišu povedeš k novým výšinám.
Vracíš se do světa, k běžnému životu, s jednou výjimkou. Znáš tajemství, o kterém se svět nikdy nesmí dozvědět. Řídíme ze zákulisí. Vedeme příkladem. A nikdy naplno neodhalíme naši moc."
„Rozumím," potvrdila jsem zřetelně.
„To je dobře. Přijde den, kdy bude Aiša tvé služby potřebovat."
A tak jsem se stala dcerou Aišy.
Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče