Tomáš Kudrna, původní autor tohoto webu, dne 4. června 2016 tragicky zahynul při leteckém neštěstí.
Jeho web je zachováván v původním stavu coby historický dokument a na jeho památku.

Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Noc v opeře

Autor: Michael Forbin, [email protected]

Překlad: (c)2002 Tom

Slečna Dawesová jednoho rána vešla do mé kanceláře v bance a konstatovala:

„Michaeli, dnes večer mě doprovodíš do opery.“

Ze všech rozkazů, které mi kdy dala, mě tento vyděsil nejvíc.

„Promiňte, slečno Dawesová, říkala jste do opery?“ vypadlo ze mě.

„Ano. Mám na dnešní večer dva lístky na Figarovu svatbu, a ty mě doprovodíš.“

„Pokud by vám to nevadilo, slečno Dawesová, raději bych vaši laskavou nabídku odmítl,“ zdráhal jsem se.

Snížila hlas, naklonila se ke mně přes stůl a úplně mě tím přišpendlila ke křeslu.

„Ne, M-5, není mi to jedno a dnes se mnou PŮJDEŠ.“

Její tón nepřipouštěl odpor a řekl mi víc, než použití mého označení.

Dnes večer jdu na operu.

O něco normálnějším hlasem mi sdělila, že jí mé zdráhání potěšilo, neboť naši společnou vycházku by někdo mohl považovat za porušení firemních pravidel, ovšem ona musí mít večer doprovod a raději by šla s někým důvěryhodným - není v tom nic jiného.

Z mé strany v tom samozřejmě nic jiného nebylo, ale z její nejspíš ano.

„Slečno Dawesová, chtěl jsem odmítnout hlavně proto, že, abych se přiznal, nemám nic vhodného na sebe. Společenské obleky mi nikdy neseděly,“ svěřil jsem se.

Pousmála se.

„Pane Forbine, to snadno vyřeším během pár minut,“ řekla, vycházejíc z místnosti.

Za chvíli se vrátila s proužkem papíru, který mi podala.

Řekla pouhé „Zajdi tam,“ a odešla.

Na lístku byla jen adresa, nic víc.

Odhlásil jsem se, vypnul počítač a opustil banku, abych se vydal na tajemnou adresu.

Mávl jsem na taxík a podal lístek řidiči.

Zadíval se na mě překvapeně.

„‘Seš si jistej, že chceš zrovna tam?“ zeptal se.

„Proč bych neměl?“ zeptal jsem se, skutečně udiven.

„No, nevypadáš jako ten typ, ale jak to vlastně mám vědět, co?“

S těmito slovy se zařadil do pruhu a jeli jsme.

Jak jsme se blížili k cíli, pochopil jsem, proč se mu tam nechtělo. Budovy byly stále ošumělejší, ulice užší a brzy jsme byli obklopeni hradbou proplétajících se těl a oděvních věšáků. Zastavili jsme před obchodem, z jehož fasád odprýskávala šedá barva, a dveře se otevřely, jako by mě zvaly dál.

Vystoupil jsem a zaplatil taxikáři.

„Hele, mám tě tu počkat?“ zeptal se.

„No, vlastně...“ stihl jsem říct, ale to už auto odrazilo od chodníku a rychle se vzdalovalo, zanechávaje mě v oblaku prachu.

Stejně jsem neměl kam jít, takže jsem vešel do otevřených dveří a stanul tváří v tváři staré Číňance, jejíž stůl byl zavalen papíry.

„Poslala mne...“ začal jsem.

„Pane Forbine, jste očekáván. Máme vám ušít oblek a poskytnout vám vše, co potřebujete, abyste mohl Paní Minx doprovodit do opery,“ řekla.

„Dveřmi na konci haly, svlékněte se. I spodní prádlo.“

Pokynula mi vlevo a já prošel temnou chodbou a já dveřmi na konci vešel do malé šatny. Zařídil jsem se podle pokynu, který mi byl dán, a čekal nahý - byla mi trochu zima.

Nevěděl jsem, jak dlouho tam sedím, když jsem se zvedl, že půjdu zpět do haly, ale každopádně jsem zjistil, že dveře jsou zamčené. Párkrát jsem ještě zkusil kliku a nakonec i zabušil na dveře, ale nic se nedělo. Zase jsem si sedl a připadal si jako myš v pasti. Po dlouhém nervy drásajícím čekání se otevřely dveře v druhé stěně a do místnosti pronikl pruh světla.

„Vejdi,“ padlo jediné slovo.

Vešel jsem do další místnosti a spatřil čtyři mladé ženy, které na mě čekaly s krejčovskými metry a stohy látky. U šicího stroje seděl starý Orientálec a tiše tahal z dlouhé dýmky. Zdál se zcela koncentrován na vlastní myšlenky.

„Prosím postavte se sem, vezmeme vám míry,“ řekla jedna z žen, ukazujíc na nízké pódium.

Poslechl jsem a nechal je, ať mi z holého těla vezmou míry. Z jejich doteků jsem dostal erekci, což na oplátku vyvolalo jejich chichotání.

Najednou, stejně rychle, jako začaly, skončily a shlukly se se svými poznámkami kolem staříka.

Něco s ním drmolily čínsky a pak se ke mně jedna z nich vrátila s metrem v ruce, zatímco ostatní vyběhly z místnosti. Rychle metr omotala kolem kořene mého penisu a ne moc šetrně jej utáhla.

Na mé zasyknutí se stařík otočil a potichu pronesl:

„Mé dcery překvapuje, jak málo se ovládáš. Má nejstarší a Paní Minx zřejmě dostatečně neodhadly, že bys i v této oblasti potřeboval výcvik,“ prohlásil.

„Vaše nejstarší, pane?“ zeptal jsem se s úctou k jeho věku.

„Mei Ling. Od koho myslíš, že se naučila pracovat s jehlami, synu?“ řekl sardonicky.

Při vzpomínce na Mei a jehly jsem se otřásl. Svůj strach z jehel jsem zatím nezvládl a myšlenka na mě jako lidský jehelníček mi nedopřávala klidu, i když po fyzické stránce jsem nedošel úhony.

„K vaší nejstarší dceři cítím jen respekt,“ potichu jsem odvětil.

„To bys tedy měl. Respekt si zaslouží. I když z jejích dopisů soudím, že respekt náleží i tobě. Smýšlí o tobě dobře.“

„Děkuji, pane. Nemohla by mě jedna z vašich dcer rozvázat?“

Zasmál se.

„Ne. Ony rozhodnou. Jsem jen pokorný sluha jako ty.“

Dvě z dívek se vrátily se smokingem, oblekem a košilemi.

Ignorujíce mou erekci, začaly mě od pasu nahoru oblékat a zase něco měřit. Připadal jsem si z toho čárání křídou, štípání, tahání, cukání a nabírání jako vůl na porážce.

Brzy zase vše odnesly a pak se s otcem radily o tom, jak mi to sedí.

Založil věci do stroje a rychle a zkušeně začal s úpravami.

Ta z jeho dcer, která mi podvázala penis, mě stáhla z pódia a odvedla tahem za konec metru do jiné šatny se zrcadlem.

Zkušeně mě svázaly a ruce mi připoutaly k háku ve stropě. Poodstoupily a prohlížely si mě.

„Jmenuji se Li. Sestra mi říkala, že by z tebe byla hezká slečna. Přesvědčíme se.“

Zazmítal jsem se v poutech, ale ona prostě přistoupila blíž a nasadila mi na hlavu paruku.

Zrudnul jsem. Další přistoupila se sadou make-upu.

Mé snahy znemožnit jim, aby mě nalíčily rtěnkou, zarazila jedna z nich, když mě chytla za pravé vlasy a rázně a bolestivě mi trhla hlavou dozadu.

„Snaha se bránit nemá žádný smysl. Uděláme z tebe, co chceme, a nemáš možnost tomu zabránit,“ řekla.

Uvolnily mi penis a přetáhly přes něj a varlata jakýsi sáček, který bolestivě stáhly dozadu, takže to celé vypadalo jako Venušin pahorek.

Pokračovaly černými hedvábnými kalhotkami a podvazkovým pásem s punčochami. Na nohy mi narvaly lodičky s patnácticentimetrovými podpatky, které alespoň ulevily mým týraným pažím.

Od pasu dolů jsem vypadal jako ženská. Zabalený penis pořád napůl stál a při pohybu to bolelo.

„Teď ještě dokončit druhou půlku,“ řekla Li.

Nasadily mi černý kožený korzet - téměř jsem nemohl dýchat. Utáhly tkanice a vytvarovaly mé tělo do naprosto nepřirozeného tvaru. Tvarovaný korzet mi vytlačil prsa nahoru, až těsně nad hranou korzetu vykoukly bradavky.

Nejmladší z nich mi stále držela hlavu a ostatní mě rychle a dokonale oholily.

Netrvalo dlouho a byl jsem napudrován a nalíčen. Přisunuly přede mne zrcadlo a já se poprvé spatřil jako žena v bondáži.

Připadal jsem si hodně divně. Vzrušilo mě, že jsem byl spoutaný a bezmocný a vypadal, jak vypadal.

Li se zasmála, když si všimla, jak se na sebe tvářím.

„Sestra měla pravdu. Jsi přitažlivá, a přizpůsobivá otrokyně.

Líbí se ti, jak vypadáš?“ zeptala se.

„ano,“ zašeptal jsem.

Plácnutí přes zadek mě donutilo ucuknout.

„Nahlas, holčičko,“ nařídila mi. „Chci, aby ses svěřila i mým sestrám.“

„Ano, líbí se mi to,“ opakoval jsem hlasitěji.

I ony se začaly smát a já rudnout pod nejlepším make-upem, jaký Max Faktor mohl nabídnout.

Asi jsem si měl připadat ponížený, ale necítil jsem to tak silně, jak bych si dříve myslel. Takhle mě obléci... připadal jsem si jako... děvka. Chtěl jsem být použit. Připadal jsem si jako... nějaký levný kus k omrdání. Zaplať a udělej mi to. Nebo když na to přijde, ani platit nemusíš. Jen mě použij.Musely vycítit, jak se na sebe dívám, protože mi odvázaly ruce.

Začal jsem se na podpatcích kymácet. Od jedné nehody, kde jsem si poranil nohu, jsem si nebyl kdovíjak jistý ani na rovině, natož v podpatcích, které mi bez opory pout způsobovaly mnohem víc než jen lehké nepohodlí.

Vykročil jsem vpřed, ale ruka Li na „ňadrech“ mě zarazila.

„Budeš se muset naučit chodit. Teď ale ne, později. Vrátíš se sem a my tě to naučíme. Pro některé z našich hostů budeš zajímavým rozptýlením,“ řekla.

Nemohl jsem na to nijak reagovat, protože vešel stařík.

„Jak vidím, dcerky, hezky si užíváte svou novou hračku, ale já musím dodělat, co jsem začal, jinak mě Paní Minx nepochválí,“ upozornil je.

Dívky mě rychle svlékly, až na make-up.

Stařík pokýval hlavou, když se ztratily.

„Jsou to ještě děti, neví, co je skutečně důležité. Pokud to Paní Minx dovolí, budou si s tebou moci pohrát. Dovolují si příliš, požádám tě, abys Paní Minx nic neříkal,“ poprosil.

„Samozřejmě neřeknu,“ ujistil jsem ho.

Vrátili jsme se do druhé místnosti, kde mě čekaly kalhoty, které mi dokonale padly.

„Sedí dokonale! Jak dlouho už šijete?“ zeptal jsem se.

„Učili mě když jsem se přistěhoval z Činy. To jsem byl ještě dítě. Učil jsem se u Eli Levyho. Neměl rodinu, proto mě adoptoval. Učil jsem se dobře a když zemřel, převzal jsem podnik. I mé dcery brzy začnou vlastní kariéru, jako Mei Ling.

Ale teď už se musíš obléct.“

Stál jsem a on mi oblékl smoking. Po korzetu to byla příjemná změna. Svlékl jsem se sám a on vše zabalil.

Převlékl jsem se do svých starých šatů a pan Levy mě odvedl do kanceláře. Tam mi předal balíček.

„Kolik platím, pane Levy?“ zeptal jsem se sahaje po peněžence.

„Nic. Paní Minx už mi zaplatila, a ne jednou. I ty mi zaplatíš, jak budeš moci.

Služte jí a mým sestrám dobře, pane Forbine.“

Pan Levy mě vyprovodil ven a najednou tam stál taxík.

„Odvezte pána k bance Dawes, Jones, Mosley a Grubbs, prosím“, řekl stařík.

Cesta zpátky proběhla hladce, protože řidič na mě nemluvil, vlastně se na mě ani nepodíval.

Když jsem se vracel do kanceláře, pár lidí si mě udiveně prohlíželo.

Nevěděl jsem proč, dokud jsem nespatřil svůj odraz v leštěných kovových dveřích.

Někdo přijde do kanceláře se rtěnkou na límci košile. Já ji měl na rtech.

Samozřejmě jsem se choval jakoby nic. „Ten člověk za závěsem, ten tam není,“ jaký lepší přístup zvolit? Nebo jako Mary Poppinsová „Nikdy nic nevysvětluji.“

Ztratil jsem se do své kanceláře ještě než se na rohu objevila Minx, ale neunikl jsem jí.

Vešla dál a posadila se do mého křesla, takže jsem zůstal stát.

„Vidím, že už máš ten oblek na dnešní večer. Nějaké problémy?“ zeptala se.

„Ne, pan Levy pracoval rychle a efektivně. Večer se budete moci přesvědčit,“ odvětil jsem.

„A když jsi tam byl, k ničemu nedošlo?“ pokračovala.

„Ne, vlastně ani ne,“ řekl jsem nejnormálnějším tónem, který jsem zvládl. Začal bych se potit, ale zřejmě jsem neměl v těle dost tekutin.

„M-5, jsi nalíčený rtěnkou. Jakpak’s k ní přišel?“ vyštěkla.

„To sestry Mei Ling,“ přiznal jsem a zahanbeně sklonil hlavu.

„A tys jim v tom nezabránil?“, pokračovala.

„Zkoušel jsem, Ovladači, ale byly čtyři. Li mi utáhla kolem přirození krejčovský metr a za něj mě táhla pryč.“

„Řekl jsi Ne?“

Zamyslel jsem se. Pořád jsem něco říkal, ale Ne to nebylo.

Přiznal jsem, že nic z toho, co jsem řekl, nezačínalo na N.

„Víš, že můžeš odmítnout rozkaz, pokud ti výslovně neřeknu, že toho, kdo jej vydal, budeš poslouchat. Někdo mi říkal, že otroci mají jen dvě mozkové buňky, ale já doufala, že jsi na tom líp.“

Stál jsem tam a nic neříkal. Co taky? Měla pravdu.

„No dobře, víš, že jsi udělal chybu,“ pronesla po několika minutách mlčení. „Ne vážnou, jen jsi zahanbil sám sebe. Musíme ale probrat, jaký trest tě čeká za to, žes‘ mi lhal.“

Kdybych se tak mohl potit.

„Rozhodla jsem o tvém potrestání, M-5. Trest přijde dnes v noci.“

Když jsem se večer doma oblékal, zazvonil kurýr. Přinesl balíček a obálku.

„Slečna Dawesová mi nařídila, abych vám zásilku předal v 18:30. Prosím jeden podpis.“

Podepsal jsem stvrzenku a popřál kurýrovi dobrý večer. Když odešel, rozbalil jsem balíček.

Byly v něm kalhotky, podvazkový pás a punčochy.

V obálce byl rozkaz obléci si to pod smoking, jinak mě čeká hněv Paní Minx.

Kalhotky byly o číslo menší, takže jsem se do nich chvíli dostával. Přitom podvazkový pás a punčochy seděly.

Natáhl jsem přes to kalhoty od obleku a řekl si, že toho kousku nylonu vykukujícího z nohavic si nikdo nevšimne.

Košile, vázanka, stuha kolem pasu a frak.

Než na sobě mít tohle, to radši do konečníku vražený falešný ohon a dělat psa. Ani mě nenapadlo v tom řídit. Chystal jsem se zavolat taxík.

To jsem nemusel, protože před domem zahoukalo auto. Vyhlédl jsem z okna a spatřil limuzínu.

Zamířil jsem k ní, v ruce kytici květin, kterou jsem naštěstí koupil už cestou domů.

Řidič mi otevřel zadní dveře a já nastoupil a sedl si naproti své Paní.

Měla na sobě černé společenské šaty, vlasy vyčesané nahoru, a perlový náhrdelník.

„Udělal jsi, co jsem nařídila,“ řekla tónem, podle něhož to nebyla otázka.

„Ano, Paní.“

„Dokaž to.“

Nadzdvihl jsem nohavice kalhot a ukázal jí punčochy.

Natáhla se ke mně, přejela po zadku, aby si ověřila, že mám podvazkový pás, a pak mi sáhla mezi nohy, aby se přesvědčila, že mám penis a varlata těsně stažené rudými kalhotkami.

„Dobře,“ nic víc neřekla a opřela se o své sedadlo.

Beze slova jsme dojeli do centra k opeře.

Limuzína zajela k divadlu a zařadila se do fronty, až na nás přišla řada a my zastavili u červeného koberce, který vedl k hlavnímu vchodu.

Otevřely se dveře a Paní Minx se svým obvyklým královským držením těla předstoupila před svět a do světel televizních štábů, které natáčely zahájení večera. Následoval jsem ji s odstupem tří kroků, jak jsem byl na veřejnosti zvyklý, a snažil se nemyslet na to, co mám na sobě. Samozřejmě jsem rozumově věděl, že si nikdo nemůže všimnout, co mám pod smokingem, ale emočně jsem se cítil před světem jako nahý, vlastně ještě hůř.

Minx se zastavila a počkala na mě a pak se opřela o mé rámě, abych ji mohl vést. Vyšli jsme schody po dlouhém koberci a vstoupili do hlavní haly, kde se konala recepce.

Minx se pozdravila s několika lidmi, kterým jsem nebyl představen, až jsme potkali starší dámu ve stejném smokingu jako jsem měl sám, ale střiženém pro ženu.

„Madam Case, to je Michael,“ řekl Minx a naznačila, že se mám uklonit.

Uklonil jsem se a políbil dámě ruku.

Podívala se na mě a pak na Minx.

„Dobrý výcvik. Je trochu zbrklý, ale to nevadí,“ pronesla k Minx, přičemž mě naprosto ignorovala.

„To můžete nejlépe poznat sama. Uvažuji, že ho k vám na nějakou dobu pošlu pracovat,“ řekla Minx.

„Skutečně? Jsem si jista, že bych pro něj našla uplatnění,“ pronesla Madam Case.

„Michaeli, nadzdvihni nohavici,“ nařídila mi Minx.

Nadzdvihl jsem ji co nejméně, jak to šlo, a Madam Case mě sledovala. Když si všimla nylonek, zahrál jí na tváři krutý a zlý úšklebek.

„Vážně je na tom tak, Minx? Ráda bych jej měla chvíli ve své stáji. Kdy to bude možné?“

„Brzy.“

Madam Case si nedočkavě olízla rty a zírala na mě, dokud jsem opět nezrudl.

Minx mě odvedla do schodů do naší balkónové lóže.

---

Jak jsem zjistil, měli jsme lóži pro sebe a Minx mi nařídila, ať si sednu napravo od ní - světla zhasla a začla předehra. Hudba se mi vždy líbila, ale na opeře jsem nikdy dřív nebyl.

Opera se odvíjela a já se úplně ztratil v krásné Mozartově hudbě. Občas jsem vrhl pohled na Minx, abych se ujistil, že mě nepotřebuje.

Občas se ke mně natáhla a hladila mě po nohách, přejížděla mi rukou klín a trápila mé přirození stažené hedvábným prádlem.

Mezi akty jsem požádal o dovolení jít na toaletu.

„Ano, můžeš jít, ale...,“ dovolila mi.

Čekal jsem, zatímco hudební motiv vrcholil.

„...musíš si úplně stáhnout kalhoty, aby každý viděl, že máš kalhotky a pás. NESMÍŠ jít do kabinky, je to jasné?“ pokračovala.

Chtěl jsem protestovat, ale rozmyslel jsem si to. Když jsem mohl projít bankou se rtěnkou a make-upem, tak snad zvládnu i takovéto zpestření.

Souhlasil jsem a vzápětí už Minx sledovala, jak mířím k toaletám. Zašel jsme k poslední mušli a stáhl si kalhoty. Rychle jsem se rozhlédl a začal vpředu spouštět kalhotky, ale má poloviční erekce mě zdržela. Muž stojící vedle mě si všiml kalhotek a rychle odvrátil zrak. Musel jsem se skutečně soustředit, jinak bych si neulevil. Dost mě rušilo, že mě najednou vzadu na kalhotkách začal někdo hladit.

Nebránil jsem se ani nic neříkal. Zvláštním způsobem to bylo příjemné.

Skončil jsem, umyl si ruce a vyšel ven. Můj nový přítel šel za mnou, dokud jsem se nepřipojil k Minx, která hovořila s Madam Case.

„Copak, Michaeli, nový známý?“ zeptala se Minx, když na mě ten muž kývl, když nás míjel.

„Ehm, vlastně ani ne,“ zadrhl jsem se.

Světla pohasla a zase se rozzářila - blížil se druhý akt.

Madam Case se k nám připojila a Minx mi v lóži pokynula, ať si sednu mezi ně.

Vadilo mi, že mi Madam Case hned začala rukama vyjíždět po noze do klína.

„Tvůj čas se blíží, chlapečku. Už mi tě slíbila,“ zašeptala.

Chtěl jsem ji ignorovat, ale nešlo to. Po pár minutách jsem už toho trápení měl dost.

Když se mi zase přiblížila k varlatům, naklonil jsem se k ní a pošeptal jí, aby to Minx neslyšela:

„Madam, ne. Jsem hračka paní Minx, ne vaše. Pokud tu ruku nedáte pryč, už do ní sklenici nikdy nevezmete.“

Stáhla se s kradmým úšklebkem, který mi věštil starosti.

Opera skončila a my vstali. Následoval jsem obě ženy a už jsme zase byli v hale. Bylo tam připraveno občerstvení - přinesl jsem dámám víno a sobě capuccino. Skutečně už jsem potřeboval do žil kofein.

Podal jsem jim sklenice, vzdálil se a čekal, až si dopovídají.

Minx mi pokynula, abych šel blíž - vyšli jsme před operu a čekali na limuzínu.

Madam Case vytáhla z kabelky cigaretovou špičku a cigaretu. Hledala zapalovač, ale já jí posloužil zápalkami, které mám vždy s sebou.

Nechala si připálit a vyfoukla na mě kouř.

„Minx, víš co mi chlapeček řekl?“ řekla upíraje pohled na rozžhavený konec cigarety.

„Ne, nevím. Co?“ dívala se Minx přímo na mě.

„Řekl, že pokud nedám ruku pryč, tak... jak jsi to řekl, Michaeli?“ zeptala se zle, „už do ní sklenici nikdy nevezmu?“

„To řekl?“ pohled Minx byl ostrý jako břitva.

„Ano,“ odvážil jsem se říct. „Řekl jsem jí Ne. Řekl jsem, že jsem vaše hračka, ne její.“

„Ty sis s ním hrála?“ otočila se Minx k Madam Case.

Minx se k ní natáhla, vytrhla jí cigaretu ze špičky a rozdrtila jí podpatkem.

„Dokud to nedovolím, nedotkneš se ho. Až ti ho svěřím, řeknu mu, jak tě má poslouchat. Je to jasné?“ řekla Minx temně, až Madam Case o krok ustoupila.

„Myslela jsem, že je to jen otrok, Minx. Nevěděla jsem, že pro tebe tolik znamená,“ omlouvala se.

„Všichni mí otroci pro mě tolik znamenají, ale on patří k Aiše, a svěřil mi svůj život, dobrovolně.“

„Co pořád máš s tou Aišou, Minx? Nikdy jsem to nechápala. Asi nikdy nebudu - je to otrok jako všichni ostatní, nic víc.“

Minx se zasmála.

„Je mnohem víc a časem to poznáš.“

Minx se na mě zadívala s důvěrou a pýchou.

Na její signál u nás zastavila limuzína a Minx se při nastupování ještě jednou otočila k Madam Case a řekla:

„Sama uvidíš, co v něm je.“

Zdvořile jsem se Madam Case uklonil a nastoupil za Minx do auta.

Během jízdy ke mně domů mi Minx nařídila, ať si jí lehnu k nohám.

Vzpomněl jsem si, že docela nedávno jsem jí v této poloze slíbil věrnost a poslušnost.

U domu mi řekla, že si mohu uvnitř svléci ženské spodní prádlo a zeptala se mě.

„Líbí se ti v tom chodit, M-5?“

Chvíli jsem zvažoval, co odpovím.

„Ano. Připadám si jako -,“ zarazil jsem se, protože jsem nechtěl přiznat, co to se mnou dělá.

„Jako děvka, M-5? Něco, co poslouží rozkoši druhých?“ řekla tvrdě.

Zahanbilo mě to tak, že se mi stáhlo hrdlo.

„Ano, vím, že to není správné,“ omlouval jsem se.

„Neřekla jsem, že to není správné. Pokud chceš být využit a stát se zdrojem rozkoše druhých, mohu to zařídit. Zařídím to.

Nechám tě vycvičit, abys byl děvkou a dával rozkoš každému, kdo ji bude chtít. Madam Case se o to postará. Až s tebou skončí, vrátí tě.

Budeš pro ni šlapat, Michelle. Ráda si to nechám vyprávět.“

Mé perverzní sny se měly vyplnit. Po dobrém či po zlém.

Neměl jsem na výběr.

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče