Tomáš Kudrna, původní autor tohoto webu, dne 4. června 2016 tragicky zahynul při leteckém neštěstí.
Jeho web je zachováván v původním stavu coby historický dokument a na jeho památku.

Tato stránka (text původního článku poskytnutého autorem ke zveřejnění nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Arem trénuje (nejen) se sulkou

Autor si říká Arem, jeho web: odkaz zrušen 07.03.2002 na jeho žádost.

Pozn. 2010: na jeho žádost nyní NEjsou a NEbudou zveřejněny díly 2, 3 a 4. Vzhledem k rozsáhlosti posledního dílu, účasti kobylky N a mé v něm, a tím velmi poutavé možnosti přímého srovnání dvou zápřahů, dvou drezur, dvou lonží těsně po sobě... je mi zmizení článků líto, ale respektuji Aremovo přání.

Arem: Dovolím si pár slov před úvodem. V neděli když jsem nastupoval do autobusu, který mě měl dovézt (no samože s pár přestupy) domů, řekl mi T., že bych mohl něco napsat. Protože takovéhle věty beru za povinnost, začal jsem hned po návratu domů plodit jakousi reportáž. Brzy jsem ale zjistil, že jsem moc podrobný a tak jsem začal znova, stručněji. Jenže T. se více líbil ten úvod původní verze, který jsem mu také poslal. Takže za to, že nejste ušetřeni zbytečných podrobností, nemůžu já :o).

(Tom, autor tohoto webu): I já něco uvedu - Arem je jediný člověk, který se ozval na stránku na které nabízím možnost "akčních" srazů a skutečně přijel. Jsem rád, že se mu u mě líbilo. Všechny další vsuvky psané kurzívou jsou moje. Poznámka z budoucnosti: po 3 měsících už se u mě (nebo jinde za mé přítomnosti) uskutečnilo akcí víc - výše odkazovaný dokument vám o tom řekne víc.

Arem: Asi by nebylo nejlepší plácat páté přes deváté, takže se pokusím začít na začátku :o). Ve středu jsem si uvědomil, že mi hlavou pořád vrtá jedna nedořešená otázka. Totiž v několika mailech mi Tom nabídl, že se u něj mám zastavit. Jenže všechny věty na toto téma končily smajlíkem, rozhodl jsem se tedy zeptat se ho přímo. Odpovědí mi bylo, že vše myslel naprosto vážně a já mám přijet třeba hned, nebo další den. Byl čtvrtek. Druhý den jsem nasedl do správného autobusu a v 18:30 jsem volal T. na mobil. Přijel pro mne na nádraží s kolem a vyrazili jsme do hospody na jedno proti žízni. Dohodli jsme se, že k večeři budou buřty na ohni, které jsme nejdřív jeli koupit. Cestou z kopce do pravoúhlé zatáčky jsem přecenil své schopnosti a půjčené kolo položil - stálo to pár modřin, kolu se naštěstí (doufám) nic nestalo.

Po dobré večeři jsme zakotvili u T. v obýváku, venku se pomalu stmívalo a my zjistili, že ani jeden vlastně nevíme, jak a co dál (no, skutečnost je trochu jiná - mám špatnou zkušenost s L, která střídavě tvrdila, že bdsm je super a taky že není - v hádce se snadno druhému vyčte "tohle já vůbec nechtěl". Proto jsem tě nechal "podusit" - ne samoúčelně, ale abych se sám přesvědčil, že se skutečně chceš do něčeho dát. Ano, skutečně submisivní člověk, a to ty jsi, v takové situaci nejspíš nedá najevo nic, nemá žádné přání, které by vyslovil, a proto jsme možná seděli u stolu déle, než bys chtěl. Ovšem minimálně pro můj dobrý pocit a přesvědčení, že víš co chceš, to bylo nutné.). Razím jeden dobrý recept proti zklamání z takovýchto akcí - nic dopředu neočekávám. Kvůli tomu jsem taky zásadně nepřemýšlel o tom, co bych chtěl dělat. No a T. zřejmě naopak spoléhal na to, že budu mít sám nějakou představu :o). Popravdě řečeno jel jsem k němu se spolehnutím na větu „jsem tu jako kůl v plotě“, takže jsem si říkal, že nemůžu nic zkazit a hnala mě spíše zvědavost. Abych se ospravedlnil (alespoň sám před sebou) - před jistou dobou jsem na bdsm.cz objevil sám sebe a ač zatím stále jen hledám dominantní dívku, teď jsem najednou měl možnost (Bojím se, že si někdo bude myslet, že jsem si to drze vynutil. Slovně určitě ne, T. mi to sám nabídl :o)) vyzkoušet si na vlastní kůži tolik touženou roli koně. V tu chvíli se ve mně projevila spíše moje furry stránka a nezáleželo mi tolik tom, jestli je T. muž nebo žena.

Když jsem se vracel z WC, T. mi poručil stát. Zakázal mi mluvit, svázal mi ruce a oči převázal černou sametovou páskou. Přinesl ohlávku a nasadil mi ji, i když zpočátku mu dělalo problém upravit ji pro moji velkou hlavu :o). Jako začátečníka mě musel nejdřív malinko zaučit - přestavil židle aby se nepletly a vysvětlil, že na tlak se musím otáčet celým tělem, ne jen hlavou. Chvíli mě proháněl po pokoji, abych si přivykl. (Přivykl sis rychle, vážně jsi to předem netrénoval? :-) Reagoval jsi velmi citlivě a přesně - pokud si najdeš majitele, bude spokojen.) Až se mu mé výsledky zdály dobré, sundal mi pásku a nechal v křesle chvíli vydechnout (no ale až po krátkém balančním testu stání na jedné noze s vysoko zdviženým kolenem nohy druhé :o)). Samozřejmě to udělal, aby zjistil mé pocity. Pak mě odvedl do garáže (sklepem domu je totiž právě garáž, jedna místnost momentálně s rozdělanými kopyty, stáj a mučírna). Na schodech jsem si dovolil ho předběhnout - vyčetl mi to, ale nepotrestal (abych tě jen nechválil - to se ti stalo víckrát, že jsi naznačoval, že chceš být potrestán - to se mi nemusí vždy splnit :-). U někoho jiného možná, u mě to funguje tak, že tresty určuji já. Já tě napomenul, to se tak u koní dělá. Na tresty je dost času při skutečně vážných proviněních. Občas je zařazuji pro oživení scénky - musím vědět, že pár ran schytat chceš, a pak je schytáš, když je nečekáš, toho sis jistě všiml :-). Před stájí, která sousedí s garáží, mě nechal ohnout se přes sedlo položené na dveře stáje a nazul mi boty (skvělé řešení pro koníky, kteří se ve studené garáži, když se celí třesou, nedokáží v klidu udržet na jedné noze). Netrpělivě jsem se narovnal, tentokrát už trest následoval. Přes džíny to ale jezdeckým bičem vážně nebolelo, takže trest to byl spíše symbolický.

Když jsme došli na cestu, zapřáhl mě do sulky. Očka u oje, která nebyla stavěna na moji postavu, mě mírně dřela do boků (no vlastně způsobovala nepříjemnou bolest) a vůbec pro všechnu novotu jsem se nějak zapomněl a nereagoval na otěže. T. to okomentoval „Koníček si snad myslí, že cesta je málo široká pro jízdu vpravo nebo vlevo a že pojedeme podle jeho“. To víte, že jsem si napříště dal pozor. Cesta se začala zvedat a nezbedná očka se mi začala velmi nepříjemně zabodávat do žeber. T. si toho všiml a na kopec mě nechal sulku vytáhnout prázdnou. Tam zjistil, že jízdárna (asfaltový ovál) je nyní uzavřena zamčenou bránou (až při odchodu jsme zjistili, že v plotu vedle brány je dost velká mezera, aby prošel i člověk, i kůň :o)). Takže mě T. nechal projet jen malý kus rovné silnice a vrátili jsme se (ty nespokojenče - měl jsi odřené boky. Od té doby jsi měl možnost se projet ještě jednou, to už ses zpotil, viď :-) Jinak chápu to - já v submisivní roli taky překypuji nadšením a nejradši bych nikdy neskončil - máme společnou ideu "služby", pokud možno sloužit 24/7, viď?).

Druhý den dopoledne T. překládal a já jsem vedle něho četl ze zálohy jeho stránky. Později přišla na oběd jeho matka a já u steaku absolvoval nádherný rozhovor. Totiž T. matka mi po pronikavém pohledu vysvětlila, že se lidem dívá nejdříve do očí a pak na zuby – jako koni. Čekalo mne několik krásných narážek ze strany T. Kdyby tak tušila :o). T. mi potom nabídl, že mám jet s nimi nakupovat. Neodmítl jsem. Do supermarketu jsem je ale nechal jít samotné, v autě jsem zatím na notebooku opět hltal krásné texty - chyba byla, že v adresáři Aiša jsem otevřel soubor někde uprostřed (Rain in Spain, Nad Španělskem dští déšť), později jsem radši začal číst od začátku, ono to tak bývá lepší :o). Když se T. s máti vrátil, navrhl výlet na Novou Ameriku - jakousi kombinaci ranče s moderním turistickým centrem - stáj, jízdárna, ohrady, stylová restaurace a golfové hřiště. Při diskutování té stručnější verze tohoto dokumentu mě T. upozornil, že právě tady bylo prý více slovních narážek než u oběda. Neodporuju, ale bohužel si nevzpomínám. Vím jen, že se mluvilo o OWK („Vypadá to tu podobně jako v OWK, ale tam to bude vypadat líp, tam mají víc otroků na práci“ :o)) a taky něco o kočáru - snad že by z něj nebyla špatná sulka. ( Sulka ne - dal by se použít v zápřahu. A taky jsme podrobně probírali "koňský kostel" mezi pastvinami, to, jak krásně by se běhalo po spojovacích cestách mezi výběhy, hodnotili stájová stání, bavili se o tom, jak jednoduché je pronajmout si místní jízdárnu, krytou, mimochodem největší ve střední Evropě - 90x44 metrů. Bylo toho víc :-) Když už jsme byli v tom výletování, zastavili jsme se ještě na nové rozhledně u muzea bitvy v r. 1866. Já osobně jsem z té výšky obdivoval nejvíc dívku prohánějící se na koni - z ptačí perspektivy to byl přímo koncert pro mé oči :o). (A to jsi ještě ty ani nikdo ostatní neviděl tuhle fotku - dalo mi to chvíli hledání, ale byla focená loni v létě na tom samém místě, s L)

Při návratu jsme se ještě stavili na zmrzlinový pohár. Doma pak T. za mojí mírné asistence upravil očka u sulky a pak se vrátil k překladu, já ke čtení jeho stránek a při poslechu bdsm related písní jsme čekali na noc :o). Venku se pomalu stmívalo (setsakra pomalu :o)), a mě zrovna moc nevadilo, že jsem nestihl dočíst první povídku z rubriky Zápisky Aišy. Když se T. vracel (šel pro pásku přes oči, ale já to tušil :o)), zrovna jsem se ho ptal, jestli mám poč vypnout - jak skvělé načasování, okomentoval to. Čekalo mě již známé - postavil mě a svázal mi přední nohy za zády. Ovládal mě ke schodům a i dolů po nich místo otěžemi působením rukou na ramena. Přes pásku je dolů pod sebe vidět a já se na schodech (točí se podél zdi a vytváří tak hranaté U) jednou otočil podle vlastní vůle (no já si pořád myslím že ne, že jen T. jednou rukou působil dýl a neuvědomil si to, ale v zásadě se nebudu hádat :o)). Potěšilo mě, jak na to T. reagoval - otáčel mě k jedné i druhé zdi s tím, že teď velí on :o). V garáži mi navlékl ohlávku a upravený vzpěračský pás - ale co to říkám, vždyť je to chomout :o).

Vyrazili jsme na „zavřenou“ jízdárnu a já se cítil mnohem lépe než den předtím. Teda ne že by se mi to předtím nelíbilo, to ne, ale jednak už pro mě nebylo vše tak strašně nové (konečně chápu jak je to myšleno s tím „zvykat si“ - (já ti to přece říkal :-) přesně takhle se tvé pocity musely vyvíjet, to je přirozené), druhak jsem se uvolnil a prostě rozhodl chovat jako kůň. (Předtím mi v tom bránila hlavně dohoda, že stopka je zachrčení přes udidlo - nevěděl jsem, jak by můj pokus o zařehtání vyzněl a bál jsem se, že by to T. pochopil jako stopku. (Se stopkami je to problém, myslím, že později používaná metoda, kdy při problému zastavíš, párkrát zvedneš a položíš kopyto, je jednoznačná.) Kupodivu jsem zjistil, že řehtám docela obstojně, mám z toho dětinskou radost :o). Teď ještě musím natrénovat frkání. :o)) Taky jsem se rozhodl soustředit se jen na udidlo - není to nejsnadnější poznat přesně působení otěží v ústech. Potěšilo mě, když mě později T. pochválil za to, jak nádherně reaguju i na sebemenší podněty :o). (Věřili byste tomu, že člověk může být na sebe víc hrdý z takové maličkosti spíš než z jiných mnohem těžších úkolů, které pro něj chystá moderní život?) (Já rozhodně - jak dobře ten pocit znám: Líbí se mi sledovat, jak ti submisiv věří a nechá se vést. Líbí se mi i být tím submisivem. Nezávidím čistým dominantům ani čistým switchům - neberu jim jejich orientaci, ale o polovinu těch pocitů přicházejí.)

Scénka příjemně pokračovala, já si párkrát vyzkoušel i klus a jediné co jsem zkazil, byla lonž. Já totiž čekal, že po mně T. bude chtít nějaký ukázkový vysoký krok, odpoledne jsme se bavili o stylu obráceného gamma neboli L (jde sice o styl koníků na všech čtyřech, ale zajímal mě kvůli překladu ponyplay FAQu). Jenže vyčkával jsem, až mi něco takového přikáže. No a T. si zase myslel, že se budu chtít sám předvést. No nevadí, snad příště :o). Ale čas utekl jako voda a my jsme se museli vrátit :o(.

Druhý den ráno jsem měl nepříjemný pocit z toho, že už to vše končí. Proč vše, co se lidem (i koním) tak líbí, vždy musí utéct tak rychle? Po snídani mě T. vyprovodil na nádraží a já odjížděl domů při poslechu pohádky na Českém rozhlasu, kde jednou z hlavních rolí hrál kůň. Večer se pak naši hokejisti stali mistry světa. Potřetí v době, kdy jsem já prožil nějakou nádhernou internetem domluvenou akci. V jednom má T. pravdu (no dobrá, nebude to jen v jednom :o). Náhody neexistují.

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče