Tomáš Kudrna, původní autor tohoto webu, dne 4. června 2016 tragicky zahynul při leteckém neštěstí.
Jeho web je zachováván v původním stavu coby historický dokument a na jeho památku.

Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

Autor: (Lord Colm a jade)

Překlad: (c)1999 Tom

Tato stať bude věnována kontroverznímu tématu – depersonalizaci. Pokud vám tento termín nic neříká, vysvětlíme ho: jedná se o nejrůznější praktiky prováděné s cílem “ponížit” druhého. Většinou jde o to, že dominant chce, aby submisiv zaujal roli, která se od jeho běžné role velmi liší.

Může se jednat o roli pouhého předmětu (podnožky nebo popelníku) nebo zvířete (štěněte, poníka). Dost lidí je šokováno už tím,že vůbec někdo chce takové věci dělat – zkusíme jim to vysvětlit, pokud budou číst dál.

Depersonalizace – z pohledu dominanta

Zdá se, že právě depersonalizace je tou praktikou, ke které nikdo nemá vlažný přístup. Buď to děláte a milujete to, nebo to neděláte a nesnesli byste to. Nechceme vás přesvědčovat, že jedno je lepší než druhé. Chceme vás jen informovat.

Dominant může touto formou “dotáhnout” svou roli Pána/Paní do konce. Stát se absolutním vlastníkem submisiva – to vyžaduje mnohem hlubší odevzdání, než je v každodenním životě běžné.

Ať už submisivovi vyberete roli zvířete, nebo předmětu, můžete si (alespoň chvíli) užívat toho, že nad ním máte opravdu takovou moc, že vás chce tak moc potěšit, že vám nad sebou svěří absolutní vládu.

Depersonalizace – z pohledu submisiva

Pro mě depersonalizace znamená možnost “vypadnout” z role, kterou mi určila společnost. Abyste tomu rozuměli, musím uvést, jak vnímám, že mě společnost vidí: jako mladou dámu s velmi jemným vzhledem a způsoby.

Většinu života jsem z toho, že se na mě všichni dívají jako bezmocnou, slabou dívku či ženu, moc neměla. Nešlo to dost dobře využít k jednání s těmi, kdo o mě rozhodovali. Depersonalizace mi umožňuje opustit tuto roli a stát se někým jiným, novou jade, která nemá žádnou moc ... žádnou kontrolu ... alespoň na chvíli...

Výhody – z pohledu dominanta

Někteří dominanti dokáží zaujmout roli podstatně odlišnou od té, kterou od nich společnost vyžaduje, a využít toho k posílení svého vztahu k submisivovi: vlastník a vlastněný, skutečný Pán, ten, kdo rozhoduje, ten, kdo má veškerou moc.

Jen málo z nás by bylo schopno (a chtělo) založit celý vztah na depersonalizaci. Depersonalizace totiž ruší pocity zalíbení a lásky k druhému. Pokud se ale praktikuje krátkodobě, vede přímo tam, kam má – totiž k základu našeho životního stylu – k předání moci.

Osobně věřím tomu, že většina dominantů je v rámci jednoho vztahu v různých okamžicích různě dominantní, tj. představíte-li si rozmezí od “nejméně” do “nejvíce” dominantního chování a prožívání, pak se většinu času pohybujeme někde kolem středu (ten můžete mít kde chcete). Pokud se občas potřebujete pohybovat na hraně, na samém konci tohoto rozmezí, může pro vás depersonalizace být vhodnou praktikou.

Co z toho mám – z pohledu submisiva

Cítím rozkoš z toho, že nemůžu své přirozené výhody ženství použít k ovlivnění toho, kdo mě ovládá ... mého Pána. Mohu překročit všechny pasti, které mé ženství skrývá a mohu se změnit v objekt, který existuje jen pro Pánovu potěchu.

Jistým způsobem mě to uvolňuje. Zbavuje mě to volní kontroly, stávám se tím, čím chci ve skutečnosti být –submisivem. Přestávám brát ohled na to, čím mě příroda vybavila, aby mě chránila – cítím se velmi otevřená, zranitelná a bezmocná. Být “hračkou” nebo zvířetem, které nemá žádné potřeby a touhy, je velmi uvolňující. Vůbec mi nejde o vlastní já, veškerý prostor zůstává volný pro ... poslušnost.

Pokud jste poník nebo štěně, nemáte žádná práva a potřeby – ovládá vás jen Pán. Reagujete tak, jak reagujete, jen proto, že jste tak byli vycvičeni, naučeni, co máte dělat. Nemůžete mluvit, zbavili jste se lidských emocí a reakcí a cítíte, že nemusíte dodržovat pravidla, kterými vás svázala společnost.

Výcvik ve vás probouzí zvířecí touhy – ty, které jsou v každém, a které společnost potlačuje, aby nás udržela na uzdě. Pokud se stanete neživým předmětem – třeba podnožkou – můžete zažít totéž. Nečeká se od vás nic, než že Pána potěšíte. Nemusíte myslet na nic jiného, než na to, jak být dobrou podnožkou.

Pomůcky – z pohledu dominanta

Depersonalizaci lze praktikovat nejrůznějšími způsoby – omezuje vás jen vlastní fantazie. Někomu stačí slovní pokyny, které musí splnit. Jiný potřebuje složité pomůcky nebo převleky.

Používání pomůcek zlepšuje a upevňuje prožívání rolí, které zaujímáme, a usnadňuje nám přechod z běžných rolí v rámci vztahu. Převlékat se do jezdeckého oblečení, to není jen převlek – pomáhá vám to vypadnout z běžné role a zaujmout novou – roli vlastníka zvířete.

Nejde jen o to, abyste scénu doplnili vhodným oblečením – zrovna tak jde o to, že dáte jasně najevo, co se bude odehrávat – není pochyb o tom, kdo je nahoře a kdo dole. Když submisivovi nasazujete postroj, pomáháte mu, aby se přeladil z role milovaného dolejšku do role něčeho, co nemá právo říct ne, nemá právo odporovat čemukoliv, co se bude dít.

Submisiv může mít velké problémy, když se má vzdát vaší lásky, péče a stát se něčím méně, než člověkem, stát se pouhým majetkem. Berte na to ohled. Tomu se dá pomoci právě pomůckami, které dolejšek dostanou do správné nálady.

Pohled na submisiva v postroji může být příjemně vzrušující – postroj symbolizuje naprosté podřízení dolejšku, jeho závazek sloužit vám, působit vám rozkoš tak, jak jen budete chtít.

Pomůcky a co se mnou dělají – z pohledu submisiva

Pomůcky se nejčastěji používají při výcviku poníků. Jsou vymyšleny tak, aby ve vás vybudily pocity, které jsou jinak hluboce ukryty. Submisivova první reakce je pocit ponížení. Už ohlávka a udidlo vás zbavuje kontroly a předává jí dominantovi.

Udidlo vám bere možnost mluvit. Bere vám i konvenční představu krásy. Jako žena se stáváte méně přitažlivou a svůdnou. Ohlávka vás stahuje a dává dominantovi možnost vás ovládat proti vaší vůli. Postroj stahuje a často škrtí nebo tlačí na citlivá místa – stydké pysky nebo bradavky. Máte-li v zadku ještě vražený kolík s žíněným chocholem – ocasem, už se vůbec necítíte jako člověk.

Jste cvičeni tak, aby vaše tělo reagovalo na ten nejmenší dotek nebo plesknutí. Často nemůžete volně pohybovat končetinami, které mohou být navíc spoutány v pro tělo velmi zranitelných a obnažujících polohách. Jako submisiv se tak dostáváte do stavu, v němž jinak nikdy nemůžete být – depersonalizace znamená ponížení, ano, ale jak příjemné!

Pokud jste v roli předmětu, lze končetiny i hlavu znehybnit tak, že se dostanete úplně mimo tělo. Bezmoc způsobuje, že přestanete přemýšlet a vnímáte jen smyslové počitky. Každý nerv se probudí a stane se žhavým drátem vedoucím přímo do mozku. Nemůžete dělat nic, než si užívat. Nemáte přece žádnou možnost, jak ovlivnit to, co se děje, neodpovídáte za to, co se bude dít – můžete jen působit rozkoš Pánovi a těšit se z toho.

Překážky – z pohledu dominanta

Pokud se rozhodnete začít s depersonalizací, měli byste si uvědomit, jaké emoční překážky před vámi stojí.

Pocity viny – submisiva miluji – jak s ní mám zacházet tak necitelně? Společnost přece jasně tvrdí, jaké mají být vztahy mezi lidmi (co na tom, že společnosti houby záleží, jaké skutečně jsou a co pro to skutečně dělá) a tohle, to je něco úplně jiného...

Následné pocity lítosti – po skončení scénky můžete cítit podivnou lítost nad tím, že jste dělali přesně to, co jste oba chtěli.

Je jasné, že potřebujete především komunikaci. Musíte submisiva dobře znát, vědět, jak daleko můžete zajít. Musíte také vědět, co je málo, jak daleko zajít nestačí. Ponižování jde hluboko do psychiky – pozor na to, kam šlapete.

Když už se projeví, co ve vás je, musíte zůstat při smyslech a nenechat se scénou příliš unést. Pozor na to, to pokušení tam vždycky bude.

Snažte se už před scénkou a také po ní posílit skutečné city, které máte jeden k druhému, abyste z toho oba něco měli a předešli emočním konfliktům. Přesvědčte submisiva, že jej milujete, že to, jak se k němu chováte během scény, neznamená, že byste takoví byli. Když se tak chcete pár hodin do měsíce chovat, protože víte, že to váš vztah může posílit, neznamená to přece ještě, že se tak budete chovat po 99,9% doby, kdy jste spolu.

Překážky – z pohledu submisiva

Submisiv bojuje především se ztrátou osobnosti. Nejste už ta milovaná bytost, kterou dominant chrání a někdy i hýčká.

Jste zvíře nebo věc, a z toho někdo může mít rozporné pocity. Není snadné vzdát se toho, čím normálně jste – pokud to ale dokážete, zažijete volnost, jakou jste zatím zažít nemohli.

Další mentální blok – strach. Jste zranitelní a dobře to víte. Ztráta kontroly nad svým tělem vás může vydat nebezpečí. Pokud dominantovi nevěříte, může to být tvrdá zkouška.

Víte také, že si dominant bude víc, než je běžné, užívat vlastního já. Při depersonalizaci je předání moci nejúplnější - “zvíře” se probudí i v dominantovi.

To všechno přispívá k tomu, jak zranitelní se cítíte. Víte, že vás nevidí jako tu něžnou dušičku, ale jako pouhé zvíře nebo předmět – to vyzdvihuje, jak zranitelní jste. Tyto pocity lze ale využít jako katalyzátor k úplnému podrobení se.

Někteří submisivové musí bojovat i se samotným ponížením. Společnost by se na to, že jsem poník nebo panenka na hraní, určitě nedívala příznivě – to ve mě probouzí pocity viny, které musím překonávat. Teď mě nechrání dominantův zájem o tom, abych měla pohodlí nebo si zachovala důstojnost – poník se nestydí. Připadá mi to, jako by se má duše obnažila a vystavila celému světu.

Není snadné obnažit se, zbavit se ochranné slupky studu a váhání, která nás jinak chrání před námi samými. Stojí to ale za to. Při depersonalizaci zjistíte, co vám ve skutečnosti brání podřídit se a vzdát se dominantovi. Vyvstane před vámi to, co je normálně skryto – budete to moci pojmenovat a překonat. Budete moci prohloubit vztah s tím, komu jste předali otěže.

Shrnutí:

Depersonalizace je jednou z pokročilejších praktik BDSM životního stylu. Není pro každého. Nepochybuji, že toto téma víří hladinu, že je silné. Berte to tak, že obecně platí, že se naše hranice zpravidla posouvají, že tak, jak se vztah mezi dvěma osobami rozvíjí, se i prohlubuje to, co se mezi nimi může odehrávat. Není to tak dávno, co jsem si myslel, že to pro nás není.

Protože jsme spolu, protože rosteme, zjistili jsme, že depersonalizace je jednou z možností, jak můžeme vyjádřit to, co cítíme – jade se mi může vzdát, já mohu převzít kontrolu. Jsme tak schopni zabývat se emocemi, které jinak potlačujeme, které se jinak snažíme zamést pod koberec, abychom neztratili respekt.

Je možné, že s depersonalizací můžete začít i vy, je možné, že byste neměli. Možná, že už jste začali. Někdo zatím začít nemůže, někdo nebude moci nikdy. Doufám, že se nám podařilo alespoň zčásti osvětlit, co na tom máme a co to může dát.

Zpět na hlavní stránku

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče