Co o sobě napsalo pár britských úchylů...

Tomáš Kudrna, původní autor tohoto webu, dne 4. června 2016 tragicky zahynul při leteckém neštěstí.
Jeho web je zachováván v původním stavu coby historický dokument a na jeho památku.

Tato stránka (text původního článku nebo překlad cizojazyčného originálu pro stránku tom-bdsm.cz) je autorským dílem a její kopírování, s výjimkou kopírování pro osobní potřebu jednotlivců, je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno. Toto NENÍ svolení s kopírováním na "osobní" nebo soukromé stránky.

Vstupní strana webu: tom-bdsm.cz. Přijďte zas! Dejte si záložku (v IE Ctrl+D)

V uplynulých třech týdnech se stalo tolik věcí… bylo tolik práce, byl jsem s rodinou na tolika akcích, a nakonec mi i přišlo tolik zajímavých mailů od různých přívrženců BDSM, na které jsem odpovídal, že jsem ani neměl čas na překládání pro server bdsm.cz. Využívám konce hektického víkendu (s tematikou bdsm i bez ní) k dopsání několika návodů na BDSM pomůcky (sulka, ohon pro ponyplay, mříže do cely), které během týdne umístím na bdsm.cz – nějakou dobu totiž budu potřebovat na zpracování obrázků.

A mezitím snad neuškodí, když přeložím čtyři texty z archivu jedné konference, kterou pravidelně čtu a občas do ní přispívám. Jedná se o příspěvky z let 1997-98, v nichž se ostatním čtenářům představovali lidé, kteří žijí bdsm životním stylem. Snad tento překlad něco řekne těm, kdo se o sobě právě dozvídají, co je přitahuje, a bojí se, že „nejsou normální“. Vězte, že opak je pravdou. BDSM není úchylka, je to životní styl. Může dát mnoho krásného, ovšem někdy je za to nutno zaplatit určitou cenu – od nutnosti vynaložit určitou snahu, přes nutnost nést riziko nepříznivé reakce okolí, až po (nezanedbatelný) fakt, že tento životní styl je intenzivnější, než „ten normální“. Tj. zažijete víc, než průměrný obyvatel české kotliny, na druhou stranu musíte víc dát…

Vybral jsem příklady několika různých typů lidí, na které můžete narazit v kruzích těch, kdo praktikují bdsm. Zebedee je obyčejný kluk, který píše o tom, jak se dostal k bdsm. Thingfish je zkušený praktik, který se angažuje v britské bdsm scéně a kromě jiného s Masterem Laurancem (čtvrtý přeložený text) spolupracovali v nadaci Desyree a jiných organizacích zaměřených ne přímo na propagaci bdsm, ale na to, aby se lidé, kteří „do toho spadli“, nemuseli bát, že „nejsou normální“. Magenta je subinka, která přes inet poznala pár – Pána a jeho ženu, otrokyni… Master Laurance začal informace o sobě publikovat v roce 1998 a rozvinul firmu na výrobu bdsm zařízení a vybavení do klubů. Všimněte si, že ačkoliv jsou příspěvky vybrány náhodně, z asi dvaceti podobných textů, dva ze čtyř zúčastněných se zmiňují o sobě navzájem – a v nepřeložených příspěvcích na ně bylo několik odkazů. Pozn. 2010 - to jsou ti "klasici", od nichž se vědomě či nevědomě učí každý, kdo do BDSM prakticky proniká. Ti co se omezují jen na čtení povídek a chatování se - při vší úctě - nemohou počítat). Jediné, co se od těch dob změnilo, je řádově větší komunikační šum na netu a i když je informací víc, je vlastně těžší než tehdy - vybrat z nich ty, které mají smysl...

Je čas, abych se představil. Jmenuji se Pete, je mi 27. Vždycky se mi líbilo fetišistické oblečení a bondáž, vážně si nevzpomínám, že by to někdy bylo jinak, ačkoliv samozřejmě, když vám je pět, neříkáte tomu bdsm. Nebudu se tady víc rozepisovat o tom, na co jsem, protože se to ještě pořád snažím zjistit.

Bylo mi jasné, že sem co nevidět napíšu něco o sobě, ale rozhodl jsem se to udělat až poté, co se tady představil John Hoyland. John psal o tom „jak funguje bdsm komunita“. Podle mého názoru spousta nováčků neví, jak komunita (scéna) funguje a hodně lidí se proto bojí chodit na setkání a do klubů. Já se tedy rozhodně bál. A jak jsem se nakonec odhodlal někam vyjít?

Asi deset let jsem v práci znal jednoho kluka a celá ta léta jsem věděl, že pořádá večírky „úchylů“. Kolegové v práci si o nich občas potají vyprávěli a nakonec mi prostě došlo, o co na nich šlo. Neuvažoval jsem, že bych tam taky zašel, protože jsem nevěděl, jak to může fungovat… co bych měl dělat… jak se chovat… jak se obléct… odtáhnou mě zuřivě se bránícího do mučírny. A ten můj kolega věděl, jak to funguje, protože to praktikoval léta a věděl o komunitě mnoho dalších věcí. Nakonec jsem se rozhodl vrhnout se do toho po hlavě – prostě jsem si řekl „tak, a jdu do toho, i kdyby se o tom dozvěděli známí a dozvěděli se, co jsem zač, tak si s tím poradím“. V té době už jsem byl šílený z toho, že se ti lidé scházejí a já zůstávám mimo. Takže jsem známému řekl, že bych rád přišel a příjemně mě překvapilo, že mi ten známý, který se tak dlouho nijak neprojevoval, řekl, že bude moc rád, když přijdu. Příští sraz uspořádal v malé čínské restauraci u nás ve městě. Pamatuji si, jak jsem vešel a poprvé spatřil Lola, který tam dělal vyhazovače, a pak prošel mezi všemi ostatními dozadu, abych se převlékl. Dodnes si pamatuji každý zvuk… každý krok… každý pohled… každou vůni… vše co mě obklopovalo, když jsem se vrátil do sálu ve fetišistickém oblečení. Sedl jsem si ke svému známému, protože byl jediný, koho jsem tam znal. Velmi rychle jsem zjistil, že se nemám čeho bát. Zpočátku to bylo tak zvláštní, sedět tam a sledovat, jak nikomu nepřipadá divné, v čem tam sedím. A nakonec byli všichni oblečení podobně jako já! Na konci srazu jsem dokázal myslet na jediné: „sakra, tohle jsem měl udělat už dávno!“ Byla to kapka, která protrhla hráz… a já byl nadšen!

Jít na první sraz ve městě, kde jsem bydlel, nebylo lehké, a navíc to pořádal člověk, kterého jsem znal! Johne, máš kuráž.

Pokud uvažujete nad tím, zda chodit do klubů nebo ne: nebojte se - až zjistíte, „jak funguje komunita“… jak normální ti lidé jsou (normálnější než tzv. „normální“ lidi)… tak se myslím rychle uklidníte. Pokud byste na mě narazili na IRC, rád s vámi hodím řeč.

„Způsobovat bolest dokáže každý. Způsobovat rozkoš je mnohem těžší“

vím, že nejspíš píšu pozdě, ale z mnoha důvodů jsem teď byl mimo síť.

Vyrůstal jsem na předměstí Manchesteru, většinou dost sám a bez přátel. Mělo to důvod – dost nezvyklý (na kluka z Manchesteru té doby) – byl jsem schopen projít kolem fotbalového míče a nekopnout do něj. Rodiče to brali jako jasný důkaz toho, že jsem bábovka, ale ve skutečnosti jsem byl příliš zahloubán do nekonečných regálů knih, než abych si vůbec všiml, co se kolem mě děje (a kromě toho jsem byl bábovka).

Tento šíleně dlouhý „měsíc knihy“ trval až do mých třinácti a půl. Pak jsem si všiml, že po světě běhá Bruce Lee, a omylem se přihlásil na judo.

Můj trenér, kromě toho, že se smál jako hnijící mrtvola, mě mnohokrát nechal upadnout na hlavičku a mimo jiné mi řekl, že nerozejít se tak nešťastně s mou drahou máti, mohl být mým tátou. Dal jsem se do studia podivných východních filozofií a začal se vážně zabývat alternativami rodinného života. (Máti s taťkou mi už sami o sobě jako příklad stačili, a když k tomu přidáte trenéra juda, který furt smrděl sýrem, není divu, že mi to dočistat vypálilo můj malý dětský mozeček.)

Asi o 18 měsíců později, s hlavou plnou podivných možností, mnou začala cloumat puberta a stal se ze mě adolescent. Od té doby to se mnou začalo jít *těžce* z kopce. Stačí snad dodat, že z různých příčin se ze mě v jedenadvaceti stal „jen trochu nebezpečný“ chlapík.

V té době (psal se rok 1980) jsem narazil na šťavnatou mladou subinku (i když jsem jí v té době tak neříkal) – Helen. Což vedlo k tomu, že jsem jí dalších šest let svazoval, řezal bičíkem a hlavně, k našemu vzájemného potěšení, jí nechával v posteli i mimo ni provádět zajímavé věci. Vychovali jsme pár dětí a já se obstojně živil jako odborník na personální školení a začal se věnovat svému „veledílu“ jako chao-erisiánský telemita.

Někdy v těch letech mi lidé začali říkat Thingfish. Mělo to víc důvodů. Když jsem to naposledy počítal, tak k to má snad čtyřicet různých zdůvodnění. Nebudu to tu pitvat, řeknu jen, že mě *opravdu* nebaví věčně se vyhýbat té samé otázce.

Vztah s Helen nakonec odešel cestou všech věcí a zároveň s řadou zoufale neúspěšných vztahů s ne-bdsm orientovanými partnerkami se mi podařilo stát se personálním poradcem s nezanedbatelnou (dobrou) pověstí.

Pak jsem potkal Owl a Ob‘dulu. Tyhle dvě ženy a nový magický řád, který jsme spolu založili (OCI – řád dětí Ixchelu), si stanovily cíl udělat z Gotham City bezpečné místo pro všechny okultní, polyamorózní bisexuální sadomasochisty. Trvalo to asi šest měsíců, načež Ob‘dula, tenkrát zrovna v kostýmu Tučňáka, zjistila, že než tohle, tak to dá méně práce stát se milionářkou, a tak jsme na sprostou práci zbyli jen já a Owl (dělali jsme ji spolu, každý sám i v rámci vybraných skupin lidu), a zároveň se jako původní trojice věnovali oboru školení, podařilo se nám změnit průmyslovou normu školení a posuzování, mě se podařilo získat titul psychoterapeuta, načež jsme se ve zlém rozešli v ohromné řeži právních sporů, magických bitev a poměrně nechutných slovních půtek.

Nyní řídím nadaci Desyre, která je pokládána za nejvýznamnější zdroj informací o bdsm v Británii mimo Londýn. Není to špatné hodnocení, ale myslím, že nás čeká ještě velký kus práce. Občas píšu, například pro Fetish Times, a nikdy se neúčastním virtuálních scének na síti.

Žiji se svou nestandardní rodinou, a dělím svůj čas mezi poslech rádia, boj (jakkoli absurdní) za to, abych bdsm komunitě dal co nejvíc, a snaze řídit aktivity Mastera Laurence v rámci naší nadace. To poslední z uvedeného není vůbec jednoduché, asi tak, jak snažit se řídit směr výbuchu bedny dynamitu, ale je to jediné, co mi v širokém dalekém okolí připadá skutečně zajímavé a nebezpečné.

Myslím, že se mohu označit za „kdysi nebezpečného, ale nyní už jen tvrdohlavého pitomce“. Což v podstatě neznamená nic jiného, než že jsem k dispozici všem členům bdsm komunity bez rozdílu vyznání.

Co mě naopak děsí, je problém většiny nováčků, kteří se bojí „zkušených praktiků, neboli první ligy“. Nováček si nemůže nijak pomoci, prostě když objeví bdsm komunitu, je nováček, stejně jako já jsem člověk, který bdsm beznadějně propadl, a taky s tím nemůžu nic dělat. Já to jsem *proto*, abych vám pomohl. Přiznávám, že vím mnohem víc o D/s než o S/M nebo B/D, ale trošku vím o tomhle i o tamtom, a pokud nevím, vím, koho se zeptat. Má emailová adresa vás automaticky nezahltí nadávkami, co jste si to jako dovolili, když jste mi napsali, a moje telefonní číslo je majetkem veřejnosti (01782 285479), takže se spolehněte, že pokud máte problém a já mohu pomoci, udělám to.

Děkuji za pozornost. Vyslechli jste zprávu veřejného informačního systému.

Jsem 25 letá subinka. Vždycky jsem byla jasně submisivní a dávala to najevo. Vím o svých pocitech od raného dětství (i když tenkrát jsem si plně nebyla vědoma, o co jde).

Teď, co jsem přes newsgroups objevila Panthera a Wildrose, celá kvetu a jsem plná života. Panther mě nedávno přijal jako svou subinku, ke své skvělé otrokyni a ženě, Wildrose. Kdo říká, že se přes newsgroups nemůžete seznámit?

Žila jsem předtím v trvalém vztahu, byli jsme spolu sedm let. Ačkoliv jsme s mým dřívějším Pánem poznali mnohé, nikdy jsem necítila, že mu skutečně patřím. Věnovali jsme se bdsm velmi aktivně, ale pro mě je submisivita životní styl, ne zpestření sexuálního života nebo hraní scének. Proto jsme se rozešli a zůstali nejlepšími přáteli. Pro mě je velmi důležité někomu patřit – být jeho majetkem. Díky bohu, že jsem poznala Panthera a Wildrose.

Líbí se mi mnoho tradičních disciplín bdsm, od bičování, bondáže, přes hru na hraně a psychické mučení (a všechno mezi tím!:-) S Pantherem teď poznávám a posouvám své psychologické i fyzické hranice. Učí mě dívat se na submisivitu úplně jinak. Vím, že jsem zatím zdaleka nerozvinula, co ve mě je. Vím, že mě Panther dovede k tomu, po čem toužím. Samozřejmě se těším na den, kdy se mu naprosto odevzdám a budu mu úplně patřit.

Dříve jsem často chodila do klubů, ale brzy jsem na nich byla závislá. Spousta lidí se jen stylově oblékne a o jemnostech skutečné dominance a submisivity nic nevědí. Navíc mi nikdy nebylo jasné, proč když svou submisivitu dám najevo oblečením, se ke mně každou chvíli někdo přitočí a zkouší mě „ovládnout“, aniž by a) se nejdřív zeptali mého Pána (tehdejšího) a b) se mě nejdřív snažili poznat jako člověka. Teď už do klubů nechodím, protože to často není nic jiného, než přehlídka snobů. Konec stesků!

„Nemůžete poznávat nové oceány, pokud se bojíte ztratit z dohledu břeh, od něhož jste vypluli“.

narodil jsem se tradičním rodičům, tátovi a mámě, kterým tenkrát moc nebylo. První, na co se pamatuji, je plesknutí po zadku a hned poté zabalení do gumové pleny (tak vidíte, život se v podstatě pořád dokola opakuje). Pokřtili mě jménem Laurence – křtitelnice při ceremoniálu dost připomínala bublinkovou koupel, což přítomní připsali tomu, že mě máti ráda krmila rozvařenou růžičkovou kapustou, a vikářovi se točila hlava, což si přítomní vysvětlili poklesem hladiny v sudu s mešním vínem.

Jako jedináček (i možná způsobila ta kapusta) mi v mém mládí neodbytného společníka dělal velký rotwajler s krvavě rudýma zářicíma očima (takový pes se skvěle hodí o půlnoci při čtení komiksů pod duchnou) – říkal jsem mu Chlupáčku.

Většinu prvního stupně základní školy jsem strávil nakukováním pod šortky mladých učitelů-praktikantů. Vždycky jsem se divil, jak špatný vkus mají – taška jim barvou nikdy nešla k botám – nebo fajfce. Moje záliba však měla za následek propadnutí v páté třídě a zabavení mé první fetišistické pomůcky – zrcátka na klacku™.

S ostudou jsem byl přeřazen na menšinovou veřejnou internátní chlapeckou školu, kde jsem se snažil zvrátit nepřízeň osudu zájmem o fotografie afrických divochů – vystříhané z kopií National Geographicu ze školní knihovny. Nakonec jsem se na té škole stal i předsedou třídy – nepříkládám to svým akademickým schopnostem, ale spíš snaze učitelského kolektivu mít mě „ve stanu s ostatními, odkud budu čůrat ven, než před stanem, odkud budu čůrat dovnitř“. Zjistil jsem, že mám sklony k tomu, abych ukazňoval ostatní, a také to, že díky svému postavení mohu získat mnohem více výhod - včetně dodávky učebnic přírodopisu pro třetí a čtvrtou třídu a „dohazovačské kanceláře“ pro obyvatelky dívčí školy Notre Dame High School, která byla kousek od nás.

Síly dobra nakonec (v podobě poměrně robustní jeptišky) odhalily mé nekalé rejdy a v posledním ročníku jsem tak byl před nastoupenou školou potupně vyloučen, knoflíky z blůzy uřezány, mé pravítko zlomeno o koleno hlavní vychovatelky a já vykázán na okraj společnosti.

Kainovo znamení jsem si furiantsky roztáhl nad oči a směle vyrazil do širého světa – chvíli jsem se jen tak potloukal a pak se vrátil do školy, získat titul inženýra. Přitom jsem založil Bakchovu společnost – nakonec ji vedení univerzity rozpustilo jako „morálně závadnou“, ale to už jsem měl po promoci a skandál mě o pár měsíců minul.

Život technika mě rychle přestal bavit a když se ve městě objevil cirkus, odjel jsem s ním – ach ta vůně líčidel, smrad davu – a vypěstoval si tak zdravou nechuť k dětem – za to mohla opakovaná sobotní představení. Začal jsem mít divné pocity ze svých představ o dětech a lví kleci (v době oběda) a proto jsem upláchl na moře, abych se stal nájemným potápěčem. Tam jsem poznal radosti (??) spojené s pobytem v tuhé gumě omezující pohyb, s omezeným dýcháním a „smyslovou deprivací“ v těch částech Severního moře, kterým se i ryby vyhýbaly. Fuj, to byl hnus.

Až asi do dvaceti jsem o tom, co dnes znám jako bdsm, nic netušil, dokud jsem nepotkal dámu, která byla o pár let starší, a ráda „byla nahoře“. Každopádně to ale bylo nejpoučnějších sedm měsíců mého života. Když novota přestala být novotou, zjistil jsem, že život submisiva a „osobního otroka“ není až takové žúžo. V té době už mě ale Madam uvedla do okruhu lidí, kteří pořádali večírky (v tom kraji tenkrát v sedmdesátých letech nebyly kluby, které by stály za řeč), a mezi nimiž jsem se mohl setkat s podobnými typy, jako jsem byl sám. Tak jsem se „switchnul“ a nakonec zůstal v dominantní roli.

Když mi bylo dvacet a hodně (o pár svateb, s nimi souvisejících rozvodů a rozličných jiných kratochvil později) jsem se přeorientoval a vrátil se na vysokou studovat psychologii a také vymetat párty (mohl bych dodat, že ne v tomto pořadí:-) Podařilo se mi promovat bez skandálu (i když musím říct, že díky studiu lidského psychosexuálního chování jsem mohl zůstat úchylem a říkat tomu „výzkum“ – třeba tříměsíční pobyt v Amsterdamu mi spolužáci záviděli) a od té doby jsem se psychologii věnovat nepřestal.

Během studií jsem poznal sue(ML), což je subka, která u mě žije. Pět stop subky, s nasazením, bi, a s vášní pro pobyt v provazech. Pamatuji si jako dnes na okamžik, kdy jsem ji poprvé spatřil. Tvář přitisknutá na mřížoví okna a pára stoupající z úst rozplývající se v mrazivém vzduchu. Naštěstí jsem měl v kapse kus provazu a podařilo se mi přilákat ji k šikovnému sloupku. Zbytek je geografie (dost často jsme se stěhovali).

Pár let jsme byli „věrní“ jeden druhému a zkoumali, co všechno je bdsm. Pak se k nám na čas přidala další bi subka. Od té doby jsme potkávali další „partnery“, s nimiž jsme sdíleli naše vášně.

Nakonec jsme se usadili na severu Anglie a nyní bydlíme v domě, kde jsou všechny místnosti zařízeny pro bdsm hrátky. Sousedi jsou zticha. Proto k nám jezdí docela dost návštěv, což často přerůstá v neorganizované večírky.

S Profesorem provozujeme Roissy Workshops (výrobce bdsm zařízení a vybavení), což je naše výmluva, které se držíme (i když provozovat je příliš silné slovo, lepší by bylo říct, že se potácíme ode zdi ke zdi). Navázali jsme těsné styky s Thingfishem a jeho nadací Desyre – dodáváme a půjčujeme pomůcky na jejich akce i podobné akce jiných organizátorů.

Zpět na stránku, odkud jste přišli (např. sekce, seznam textů, obrázková mapa...) - alt+šipka vlevo v IE, klepnutí myší na šipku "Zpět" v adresním pruhu prohlížeče